• Podívejme se strachu do očí!

    Strach - bolest bez cíle, neznalost nás samotných, útěk. Stále jej kolikrát tak živíme - strach. Zavíráme před druhým oči. Strach převlečený za utrpení, za opičí lásku, v šatech alkoholu a drog, v přemíře práce, v samotě a osamocení, nedocenění a nedostatku uznání. Strach se stává naší maskou. Strach v těchto rolích může být naším dočasným vysvobozením, nicméně pouze dočasným vysvobozením. Proč? Protože strach se opět vrátí a je mnohem silnější.

    My strach nevidíme a ani ho vidět kolikrát nechceme, takovou má strach moc, moc nad námi samotnými. Proto se paradoxně i do těchto kostýmů bolesti oblékáme. Proto necháváme režírovat náš život někým, koho ani neznáme - režisérem jménem strach. Je to pohodlné hrát něčí roli, ne tu svou vlastní.

    Uvědomění

    Chytáme strach slepě za ruce, prosíme jej, abychom tu roli dostali. A ano, hrajeme jeho hru - hru strachu. Po čase v křečích a zavržení přeříkáváme jeho scénáře rolí trpitelů, vytížených lidí, osamocených duší, závislých na druhých, závislých na alkoholu, nešťastných partnerů, ublížených a zraněných, kašpárků a komiků, trýznitelů. Ubližujeme ostatním, ale v prvé řadě sami sobě. Porozhlédněme se po svém okolí, a uvidíme tu bolest v očích a postojích lidí bez cílů, duší nakrmených i nevědomky strachem a nepřítomností okamžiku.

    S bolestí a lítostí vnímám, že ani nevíme, proč tomu tak je. Nevidíme, protože se nedíváme, nenasloucháme, necítíme. Kdo nám to způsobil, že musíme trpět v tom co děláme, kdo nás nutí pít, kouřit a podléhat závislostem? Kdo nás nutí pracovat neustále, efektivněji a déle? Proč nezažíváme plnou čistou lásku, proč ji nedostáváme? Nezáleží na našem původu, odkud jsme přišli, co nám kdo udělal, vzal a dal. Zase opět to je hra a maska strachu, kterou jsme převzali a hrajeme. Je to přeci na nás, zda to chceme změnit. My jsme volba. Ale bohužel je jednodušší se schovávat.

    My hledáme jen klid, osvobození v srdci a v myšlenkách. Nasloucháme tomu starému v nás, krmíme naše mindráky a zášť probouzení strachu v našich blízkých. Proč? Nic jiného jsme se doposavad nenaučili. Jinou cestu k osvobození a k nalezení klidu jsme doposavad nepoznali. Druzí nám nastavují naše vlastní zrcadlo. My jen vidíme řev, stížnosti, nadávky, ubližování a ponižování od druhých, místo abychom viděli náš vlastní strach, který přehrával scénář, za který se schováváme a ze kterého vzešla naše role, kterou jsme právě opět automaticky přeříkali. Krmíme nevědomky náš strach dál a dál.

    Touha

    Zoufale toužíme po klidu, ale strach se v nás tetelí a raduje, zavrtává se v nás hlouběji a hlouběji. Klid nepřichází. Naučili jsme se utíkat, na chvíli se schovat za tento scénář bez cíle, scénář rolí samoty a útěku. Navštěvujeme semináře, cestujeme po celém světě, konzultujeme naše role a masky bolestí s terapeuty, psychology, hledáme cestu k našemu vnitřnímu klidu čtením knih, posloucháním meditační hudby, zajímáme se o osobní rozvoj, jen abychom poznali, jak danou roli zahrát ještě lépe, jak nalézt to tajemství a odpovědi, jak vylepšit to, co nemůže nikdy fungovat naplno. Nedíváme se a nenasloucháme správně, protože nasloucháme rolím, které hrajeme. Zastavme se.

    Procitnutí

    Zamysleme se na chvíli. Podíváme-li se ráno do zrcadla, na chvíli, na malou chvíli na naše role strachu zapomeneme. V tom zrcadle nikdo jiný není. Jsme tam my sami. Na ten obličej a tělo se díváme celý náš dosavadní život. Zvykli jsme si na něj. Koukněme se nyní vědomě do toho zrcadla. Zrcadlo má kouzlo, čaruje. Sami před zrcadlem děláme věci a grimasy, které jsou čisté a prázdné, jsou bez jakékoli masky záští, strachu a bolesti. Díváme se na sebe přímo, hluboko do nás. Jsme-li s ostatními lidmi, děláme úplně pravý opak.


    Toužíme-li po opravdovém vnitřním štěstí, po klidu a po lásce, nemáme zapotřebí hrát žádnou z těchto rolí strachu. Vyměníme jednoduše režiséra, co vy na to? Nastavme strachu zrcadlo, použijme jeho vlastní zbraně proti němu! Dá nám strach plné a pravé objetí lásky a pohlazení? Dá nám ten přímý a čistý pohled, stejně jako to dokážeme my sami před zrcadlem? Odpověď není ve slovech a postojích v těchto rolích režiséra jménem strach. Hrajeme si pouze na blázny. Očekáváváme jiné výsledky - konečně změnu, při tom samém, co děláme stále a stále stejným způsobem. Jsme kolikrát tak trochu bláhoví, souhlasíte? Zastavme se. Poznejme nejprve strach s odstupem. Poznejme to, co nás nejvíc bolí. Poznávejme ho, postavme se mu čelem, nastavme mu jeho vlastní zrcadlo. Poděkujme panu režisérovi, že umožnil nám samotným otevřít se a spatřit sebe sama.

    Odhodlání 

    Máme-li strach a nevidíme jiné východisko, můžeme se ztratit. Nevíme, kudy kam. Nevidíme-li cestu, dávejme, neočekávejme, dávejme ze sebe i to poslední, co máme, nás čisté a průzračné. Rozdejme to poslední, co máme, svou esenci toho, co hledáme, rozdávejme naší touhu po klidu vyvěrající v lásce. Nehledejme ji v ostatních, nehledejme ji okolo tím, že budeme nasávat z ostatních, hledejme ji jen a jen v nás. Vzdejme se tomu boji hledání. Žádný boj neexistuje, je jen rolí režiséra, kterého jste právě poznali. Přestaňme bojovat sami se sebou. Přestaňme dělat to nejhorší, přestaňme lhát sami sobě. Už známe jeho tajemství. Víme už, že se na nás krmí, na naší neznalosti, na naší bezradnosti a i na naší slepé cestě hledání všude okolo, jen ne v nás samotných.

    Zákony přitažlivosti existují a fungují, ano. Neexistuje však rovnice když dám - tak dostanu, pokud se modlím se - budu obdarován. Staňme se konví s vodou, která zalévá ostatní. Že už nemáme, co rozdávat? Nechme i pouhou naší touhu po lásce a klidu čistě prýštit z našeho celého těla, z naší nekonečné duše. Síla, která se v nás skrývá je větší, než si sami myslíme. To, že o ní nevíme, neznamená, že neexistuje.

    Přišli jsme sem na toto místo s něčím, každý. Rozdávejme právě to, co uvnitř máme ostatním, buďme bez očekávání. Tady a teď. Ti, co dostávají, jsou Ti, co sami ze sebe dávají a proto mají. Porosteme i my sami.

    Cesta 

    Až budeme cítit, že nám opět strach diktuje, jakou masku, jakou roli hrát, představte si v dané situaci místo daného člověka naše ranní zrcadlo. Zavřeme na chvíli naše oči, nadechněme se. Je úplně jedno, kdo před námi stojí. Je to člověk, stejně jako my. A teď tu stojíte Vy. Bez strachu, s cílem se po ránu omýt a probudit se. Nikam nespěchejte. Dívejte se na člověka s pocitem, že se díváte sami na sebe.

    Najednou to vidíte a slyšíte, Ucítíte chvění a mrazení. Našli jste sílu, jak pochopit strach, sílu, jak porazit strach, sílu jak objevit sami sebe. Pod tím vším jste Vy, krásní, plní a milující. Dejte i tomuto člověku, který teď stojí před Vámi ze sebe to nejlepší a nejkrásnější. Neočekávejte vůbec nic, stejně jako když se ráno díváte do zrcadla.

    Je na nás, jaký zaujmeme postoj ke kartám, které nám život rozdal. S těmito kartami hrajeme, s žádnými jinými. Volba je na nás, na nikom jiném. Hrajme naší vlastní hru života, podělme se s ostatními, sdílejme sami sebe, ne role strachu.
    Procitněme.


    Jaký je Váš názor na toto téma? Co Vás nejvíce zaujalo?  Podělte se o Váš názor s ostatními v komentáři pod článkem.

    Pokud se vám článek líbil, pošlete jej dál! 


    _________________________________________________________________
    Mé jméno je Jaromír Průša (@nacesteskoucema zabývám se profesně koučováním, lektorováním a profesionálním networkingem. 

    Specializuji se zejména na exekutivní coaching, facilitaci councilů a na profesionální business networking. 

    Kontaktovat mě (LinkedIn profilmůžete přímo ZDE
  • 0 komentářů:

    Okomentovat

    Souhlasíte? Nesouhlasíte? Máte co říct k danému tématu?

    Chcete eBook "Proč většina školení selže?"

    Jaká školení mají smysl? Proč většina vzdělávacích programů a tréningů selhává? Jak vytvořit úspěšné školení? Jak efektivně vzdělávat zaměstnance?

    Adresa společnosti

    People skills, s.r.o.

    Jaurisova 3

    Praha 4

    PSČ 140 00

    Kontaktujte nás přímo

    info@peopleskills.cz

    +420-734-527-295