• 8 chyb, které dělá náš mozek každá den

    Připravte se, že se vám z těchto faktů možná rozskočí hlava. Budete šokováni některými z těchto špatných návyků v myšlení, které máme zakódovány podvědomě od samého našeho počátku lidstva. Je zřejmé, že žádný z těchto návyků našeho klamavého myšlení nebude nic na první pohled velkého, život ohrožujícího, nicnéně jsou to kolikrát vcelku překvapivá zjištění. Pojďme se podívat vedle 7 lží, které je dobré odinstalovat z hlavy (Firstclass.cz), na chyby v myšlení. Koukneme se následně na to, jak těmto chybám v mozku i předcházet. 


    Většina těchto chyb se vyskytuje v našem podvědomí, jak jsem se již zmínil. To znamená, že to bude vyžadovat náš čas a úsilí, abychom jsme se těchto chyb zbavili a odnaučili se je dělat, pokud samozřejmě chceme. Bez ohledu na tento fakt si myslím, že je vcelku přinejmenším fascinující se o těchto chybách naší mysli něco málo dozvědět. Rozhodnutí děláme každý den, a proto je to i důležité o tomto mluvit. Kolikrát netušíme, co bychom měli vědět. 

     8 chyb, které dělá náš mozek každý den 

    1. Obklopujeme se informacemi, které sedí našemu přesvědčení 
    2.  Podléháme iluzi "těla plavce" 
    3. Máme strach a obavy o věci, které jsme již ztratili 
    4. Nesprávně předvídáme pravděpodobnost 
    5.  Ospravedlňujeme si rozumem nákupy, které ani nechceme 
    6. Děláme rozhodnutí na základě "ukotvovacího efektu" 
    7. Věříme více našim vzpomínkám než faktům 
    8. Dáváme více pozornosti stereotypům, než si připouštíme 

    1) Obklopujeme se informacemi, které sedí našemu přesvědčení 

    Máme tendenci mít rádi lidi, kteří si myslí, že nás mají rádi. Pokud souhlasíme s někoho přesvědčením, tíhneme spíše přátelit se právě s takovýmto člověkem. I když to na první pohled má smysl, znamená to, že podvědomě ignorujeme nebo odmítáme něco, co ohrožuje naše pohledy na svět, protože my se obklopujeme lidmi a informacemi, které potvrzují to, co si už myslíme a o čem jsme již přesvědčení. Trochu limitující, nemyslíte?

    Pokud jste někdy slyšeli o "opakování iluze" projevuje se i jako "Déjà vu", je to velmi podobné. Opakování iluze vzniká, když si koupíte nové auto, a najednou vidíte všude stejné auto, stejné značky, stejné barvy. Nebo když si těhotná žena najednou všimne jiné těhotné ženy, atd. Víte, o čem mluvím? To vše má na svědomí náš mozek. Nicméně i "Déjà vu"je pouze pasivní zážitek.

    Pochopme, že když náš mozek vyhledává související informace, které jsou pro nás nyní důležitější a sedí nyní více našemu přesvědčení, my stále věříme tomu, že to byl skutečný nárůst četnosti těchto událostí. Potvrzování naší zaujatosti (opakovaná iluze) je více či méně aktivnější forma stejné zkušenosti. Zažíváme to když aktivně vyhledáváme informace, které potvrzují naše stávající přesvědčení. Nejen, že to uděláme s informacemi, které nasáváme z našeho okolí, ale jednáme a nakládáme tímto způsobem i s našimi vzpomínkami, což je kolikrát mnohem horší.

     Pár zajímavých experimentů: 

    V experimentu v roce 1979 na univerzitě v Minnesotě, účastníci četli příběh o ženě jménem Jane, která v některých situacích jednala extrovertně a v jiných zase introvertně. Po několika dnech se účastníci experimentu vrátili a byli rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina byla požádána o názor, zda se Jane hodí pro práci knihovnice a druhá skupina byla požádala o to samé, ale tentokrát, zda se jane hodí na pozici realitního makléře. První skupina si pamatovala Jane jako introvertní a později její účastníci říkali, že ona by nebyla vhodná pro dané zaměstnání v realitách. Druhá skupina udělala přesný opak: pamatovala si, že je Jane extrovertní a tvrdila, že se hodí více pro práci v realitách.

    V roce 2009 studie provedená na státní univerzitě v Ohiou ukázala, že strávíme 36 procent více času čtením, pokud se vyrovnáváme s našimi názory. Kdykoli jsou naše názory či přesvědčení více prolnuty a propojeny s naším vlastním obrazem nás samotných, nejsme schopni je jen tak dát na stranu a vzdát se jich, aniž bychom poškodili své vlastní vytvořené základní představy o sobě samotných a vyhnuli se situacím, které mohou způsobit poškození těchto přesvědčení - změně.

    Jednoduše vysvětlit, o co tu jde, můžeme i příběhem o tom, jak byli lidé od středověku zvyklí si myslet, že husy rostlou na stromech (vážně). Podívejte se na toto video ZDE (v angličtině).

    2) Podléháme iluzi "těla plavce" 

    Toto je jeden z mých nejoblíbenějších paradoxů myšlení, na které jsem v životě narazil. Po přečtení knihy Rolfa Dobelliho: The Art of Thinking budete mít jasno v tom, že naše představy o vztahu talentu a rozsáhlém nutném tréninku a přípravě jsou hodně mimo.

    Profesionální plavci nemají dokonalá těla, protože trénovali intenzivně. Oni jsou dobří plavci, kvůli jejich postavě. Jak jsou jejich těla navržena přírodou, je faktorem pro výběr a vhodnost pro tento sport a není to výsledkem jejich vlastní činnosti. "Iluze plavce" nastává, když zaměníme faktor pro výběr s výsledky. Pojďme si to vysvětlit.

    Dobrým příkladem jsou výkony vysokých škol: Jedná se skutečně o nejlepší školy nebo si univerzity vybírají ty nejlepší studenty, kteří studují dobře, bez ohledu na vliv samotné univerzity? Klamáni jsme díky tomuto i v obchodech a v reklamách. Co vás možná překvapí v souvislosti s tímto principem je fakt, že polovina reklamních kampaní jednoduše na vás nebude fungovat. A s tím se i počitá. To dává smysl, když se nad tím zamyslíte. Pokud bychom věřili, že jsme byli náchylní stát se dobrými v určité oblastni (nebo naopak), nekupovali bychom věci, zboží a služby na základě reklamních kampaní, které slíbují zlepšení dané schopnosti, stavu v oblastech, kde je nepravděpodobné, že budeme stále vynikají.

    3) Máme strach a obavy o věci, které jsme již ztratili 

    Bez ohledu na to, jak moc dáváme pozor na tzv. "klam fixních nákladů", pořád budeme přirozeně tíhnout k tomuto klamu myšlení. Termín "fixní náklady" se vztahuje na všechny náklady (nejen měnové, ale i čas a úsilí), které byly vynaloženy a už je nelze získat zpět. Takže se jedná o platbu času a peněz, které jsou jednoduše navždy pryč.

    Důvodem, proč nemůžeme jednoduše ignorovat naše fixní náklady, i když už jsme je zaplatily, je to, že tíhneme k pocitu ztráty mnohem silněji, než k pocitu zisku. Psycholog Daniel Kahneman to vysvětluje ve své knize Myšlení rychlé a pomalé: "Organismy, které byly schopny dávat větší důraz na to, aby se vyhnuly ohrožení, než na maximalizaci příležitostí, měly větší šanci a bylo více pravděpodobné, že předají své geny." Tak proto se v průběhu doby vyhlídka ztráty stala silnější stimulem na chování než příslib zisku. "Klam fixních nákladů" tedy vychází právě z této evoluční tendence - zdůraznění naší ztráty na zisku.

    Hal Arkes a Catehrine Blumer vytvořili v roce 1985 experiment, ve kterém prokázali tendenci jít vždy cestou poněkud zmatenou a nelogickou, když máme v něčem zbytečně utopené náklady. Při experimentu se ptali na hypotetickou situaci: Pokud byste utratili 100 dolarů za letenku na lyžařský výlet, ale následně byste našli lepší lyžařský výlet v jiném letovisku a s cenou za letenku 50 dolarů a koupili si tuto dovolenou taktéž. Dvě cesty se vám překrývají a dovolené nelze vrátit nebo dále prodat. Jak byste se zachovali? Kterou z variant si myslíte, že si účastníci experimentu vybrali? Dobrou dovolenou s letenku za $100 nebo skvělou dovolenou s letenkou za $50? Obě jsou již zaplacené.

    Pravda je taková, že více než polovina lidí ve studii sáhla po dražší letence s jen dobrou dovolenou. Možná dovolená s letenkou za $100 neslibovala takovou zábavu, ale ztráta se zdála účastníkům tohoto experimentu větší. Jaký si můžeme z tohoto vyvodit pro sebe závěr? Klam fixních nákladů nás vede k tomu, že zapomínáme nebo i vědomě ignorujeme jasné logické skutečnosti. Na místo toho se iracionálně rozhodujeme na základě našich emocí, aniž bychom si to v dané situaci uvědomili, že to tak děláme. Tento klam nám brání v realizaci naší nejlepší volby, jak dělat to, co nám slibuje lepší a plnější zážitek v budoucnu, ne takový, který popírá pocit ztráty v minulosti.

    Toto se děje na zcela podvědomé úrovni a je těžké, abychom tomuto zcela zabránili. Nejlepším řešením je pokusit se oddělit fakta, která aktuálně máme, od všeho, co se stalo v minulosti. Například, pokud si koupíte lístek na film, jen abyste si uvědomili, že ten film je hrozný, může se stát:
    •  a) že zůstanete a dodíváte se na film, abyste "dostali za své peníze" adekvátní zážitek, protože jste již zaplatili (klam fixních nákladů) nebo 
    • b) opustíte kino a využijete ten čas, že uděláte něco, co si budete skutečně vychutnávat. 
    Zapamatujte si: nemůžete dostat vloženou investici nazpátek. Je to pryč. Nenechte si zkreslit váš úsudek v jakémkoliv rozhodnutí, které děláte v této chvíli. To, co se stalo, stalo se, a ať to zůstane v minulosti.

    4) Nesprávně předvídáme pravděpodobnost 

    Představte si, že hrajete hru panna nebo orel s vaším kamarádem. Můžete házet mincí, znovu a znovu a pokaždé hádat, zda to bude zase panna nebo orel. Máte 50/50 šanci mít pravdu, a to pokaždé. Nyní předpokládejme, že jste hodili s mincí již pětkrát a panna se zatím objevila pokaždé. Jistě, jistě, příští bude orel, ne? Šance na to, že padne orel musí být přeci pokaždé vyšší, ne? No, právě, že ne. Šance na to, že se objeví tentokrát orel, jsou stále 50/50. Pokaždé. I když se mince v posledních dvaceti hodech obrátila na pannu, šance se nemění.

    Gamblerství není nic jiného než klam. Chyba je v našem myšlení, opět. Jen světu tímto přístupem ukazujeme, jak iracionální dokážeme být. Problém nastane, pokud klademe příliš velkou váhu na události v minulosti a věříme, že budou mít vliv na budoucí výsledky (nebo v našem případě ve hře Pana nebo orel budou mít nějakou váhu, protože vůči minulým událostem není v pravděpodobnosti absolutně žádný rozdíl).

    Bohužel jsou hazardní závislosti zejména ovlivněny i podobným omylem v myšlení - sklon k pozitivnímu očekávání. To je, když se mylně domníváme, že se naše štěstí musí přeci změnit k lepšímu. Nějak nemůžeme přijmout špatné výsledky a vzdát se - často v dané situaci vytrváme až do té doby, než se dobré výsledky dostaví, bez ohledu na to, jaká je skutečná pravděpodobnost, že se tak stane. A to může být kolikrát i za velkou cenu, kterou za "štěstí" chceme zaplatit.

    5) Ospravedlňujeme si rozumem nákupy, které ani nechceme 

    Tohle prožívám i já, jako kdokoliv jiný. Kolikrát jste se dostali domů po nakupování a byli jste takřka následně rozčarování z toho, jak jste se rozhodovali při samotném nákupu, když jste začali doma racionalizovat, co se stalo? Možná jste vůbec to zboží ani nechtěli vůbec koupit nebo s odstupem času jste si uvědomili, že to bylo příliš drahé, nebylo to, co jste očekávali a možná to je pro vás úplně nepoužitelné.

    Bez ohledu na to, že jste docela dobře přesvědčili sami sebe, že ty honosné, zbytečné, špatně promyšlené nákupy jsou nezbytné po všem tom odůvodnění, které si sami vytvoříte v hlavě, si lžete. Lžete sami sobě. Toto je známé jako poprodejní racionalizace nebo syndrom Stockholmského nakupujícího.

    Sociální psychologové říkají, že to vychází z principu závazku - naší psychologické touhy zůstat konzistentní a vyhnout se stavu kognitivní disonance. Kognitivní disonance je nepříjemný pocit, který nastane v situaci, když se snažíme držet dvou v naší hlavě se soupeřících myšlenek a teorií. Například, pokud si myslíme, že se chováme mile k cizím lidem, ale pak uvidíme někoho spadnout a nepomůžeme mu, budeme pak mít protichůdné názory sami o sobě: jsme milí na cizí lidi, ale nebyli jsme schopni někomu pomoci, když zrovna upadl. To vytváří tolik nepohodlí a rozpaků, že musíme změnit naše myšlení tak, aby odpovídala naší akci. To znamená, že začneme myslet na sebe jako na někoho, kdo není milý na cizince, protože to je to, co naše jednání prokázalo.

     Zapamatujme si: Takže v případě našeho impulsního nákupu, bychom potřebovali racionalizacovat naše nákupy, dokud se skutečně nepřesvědčíme, že dané věci potřebujeme koupit, aby naše myšlenky byly v souladu s naší akcí (nakupováním).

    Ošemetná věc je, že abychom se vyhli této chybě, nesměli bychom obecně jednat dříve, než přemýšlíme, abychom mohli danou situaci nákupu racionálně zhodnotit. A pokud si tuto chybu našeho mozku uvědomíme, pomůže nám to v momentě, když budeme takovéto situace předpovídat před tím, než budeme jednat. Například - uvažujeme-li o koupi, často víme, že tu koupi budeme muset racionalizovat pro sebe později. Pokud se nám daný okamžik podaří rozpoznat, snad se můžeme kognitivní disonanci vyhnout. Není úplně jednoduché se to odnaučit, ale všechno jde, když se chce.

    6) Děláme rozhodnutí na základě "ukotvovacího efektu"

    Iracionalita lidského mozku je fascinující, pokud jde o rozhodování. Podívejme se na tuto chybu v našem myšlení na několika příkladech. Ukotvovací efekt v podstatě funguje tak, že neděláme rozhodnutí na základě čisté hodnoty investic (čas, peníze, atd.), ale na základě faktorů srovnávajících hodnoty. Jak velkou hodnotu má pro nás daná možnost, která se nabízí, při srovnání s jinou možností.

     Pojďme se podívat na některé příklady, které ilustrují tento ukotvovací efekt v praxi: 

    Jedním příkladem je experiment, který byl proveden při prodeji dvou druhů čokolády: čokolády ve tvaru "polibků" od Hershey a čokolády ve tvaru "lanýžů" od Lindt. Polibky byly jeden za cent každý, zatímco lanýže za patnáct centů za kus. Vzhledem ke kvalitativnímu rozdílu mezi těmito dvěma druhy čokolád a běžným cenám obou položek, byly Lanýže dobrý "kauf" a většina návštěvníků na stánku si vybrala právě lanýže.

    Pro další fázi tohoto experimentu, se účastníkům nabídli obě dvě stejné možnosti, ale snížila se cena o jeden cent u každého druhu. Takže teď byly Polibky zadarmo, a lanýže stáli čtvrnáct centů za kus. Samozřejmě, že u Lanýžů se začalo ještě více smlouvat. Kvůli tomu, že byly polibky zadarmo, většina lidí si vybrala právě ty lanýžovité na místo Polibků.

    Váš systém averze vůči ztrátám vás vždy udrží bdělými, vyčkává v pohotovosti, aby vás držel více na uzdě. Nedovolí vám "utratit" více zdrojů, než si můžete dovolit. Rezonuje přesně s kalkulucí rovnováhy mezi náklady a vaší odměnou kdykoli je to možné. A opět, toto jen tak neovlivníte, naše podvědomí je doopravdy kolikrát silnější než my sami.

    Dalším příkladem je podobný pokus, kdy jsou spotřebitelům představeny možnosti na dovolenou s výběrem mezi výletem do Paříže nebo do Říma. Dovolená je opět již zaplacená a rozhodnutí je opět pro spotřebitele těžké. Každé město má své, svou kulturu, vlastní jídlo, jedinečné cestovní zážitky, které musí každý ocenit a zvážit sám, co je pro něj jeho volbou. V momentě, kdy se přidá k možnostem ještě třetí volba, tentokrát též do Říma, nicméně bez kafe po ránu, se věci značně změní.

    Když spotřebitel vidí, že budou muset platit 2,50 EUR za kávu ve třetí variantě výletu, spatří spotřebitel původní možnost cesty do Říma náhle lepší ostatní dvě zbývající. Cesta se zdá být lepší i než cesta do Paříže. Aniž by spotřebitelé zkoumali, zda bylo kafe zahrnuto v ceně či nikoli, a to ještě před přidáním třetí varianty výletu.

    Zde je ještě lepší příklad z jiného experimentu. Provozovatel experimentu našel skutečnou reklamu na předplatné časopisu The Economist, a používal ji, aby dokázal, jak zdánlivě zbytečná volba (stejně jako Řím bez kávy), ovlivňuje naše rozhodování.

    Nyní k experimentu: Byly tři možnosti: Přihlásit se k online verzi The Economist za $ 59, tištěná verze časopisu za $ 125, nebo se přihlásit k odběru obou verzí tištění i online webových verze na 125 dolarů. Je to docela jasné, jaká možnost je zde k ničemu. Formulář s touto nabídkou byl rozdán 100 studentům MIT.  Zeptal se jich, kterou variantu by si vybrali, 84% si vybralo combo řešení za 125 dolarů. 16% si vybralo levnější online verzi časopisu a nikdo si vybral tištěnou verzi za 125 dolarů.

    Experiment pokračoval dále s tištěnou verzí časopisu, kterou nikdo nechtěl, a dalšími 100 studenty MIT. Tentokrát si ale většina zvolila levnější online verzi a menšina zvolila combo variantu. Takže i když nikdo nechtěl neprodejnou pouze tištěnou variantu za 125 dolarů, nebyla ve skutečnosti k ničemu, ve skutečnosti je tato varianta informatovní a vedoucí k rozhodnutí lidí, uzavřených mezi dvěma dalšími možnostmi tím, že combo řešení se zdá v tomto vztahu všech variant nejcennější. Tato chyba v našem myšlení se nazývá právě ukotvovací efekt, protože máme tendenci soustředit se na určitou hodnotu a porovnat ji s naší další možností. Ve výsledku to má za následek to, že vidíme spíše rozdíl mezi hodnotami, než hodnotu samotné možnosti.

     Zapamatujte si: Eliminujeme-li sami možnosti "k ničemu" při samotném rozohodování, může nám to pomoci vybírat a rozhodovat se daleko lépe a moudře. Na druhou stranu velká část tohoto chybného myšlení pochází z neznalosti našich vlastních priorit. Možná je to právě ta oblast - naše priority -, na kterou bychom se spíše měli zaměřit.

    7. Věříme více našim vzpomínkám než faktům 

    Naše vzpomínky jsou velmi omylné a tvárné. A přesto máme tendenci podvědomě dávat přednost našim vlastním vzpomínkám před objektivní skutečností. Četnost heuristiky (vysvětlení na WIKI) je toho dobrým příkladem.

    Funguje to takhle: Představte si, že jste požádáni, abyste si přečetli nějakou stránku textu, a pak budete dotázáni, zda stránka obsahuje více slov, které končí "ing" nebo více slov s "n" jako druhý posledním písmenem. Logicky je zřejmé, že by bylo nemožné, aby se vyskytovalo více "ing" ve slovech než slov s ​​"n" jako s jejich předposledním písmenem (a trvalo i mě toto chvíli pochopit. Až když jsem si přečetl znova daný text, pochopil jsem, proč to je). Nicméně, slova končící na "ing" je snazší objevit, než slova jako "hand", "end"nebo "and", která mají "n" (text byl v angličtině) jako jejich druhé poslední písmeno, tak bychom samozřejmě odpověděli, že existuje více "ing" slov.

    Naši odpověď jsme založili na pravděpodobnosti (tj. zda je pravděpodobné, že existuje více "ing" slov na stránce). Na tom, jak dostupné jsou relevantní příklady (tj. jak snadno je můžeme znovu najít v textu). Naše potíže nastanou, pokud si máme začít vybavovat slova s "n" jako s druhým posledním písmenem, a klamně se nám zdá, že se nevyskytují příliš často, a my podvědomě ignorujeme zjevné skutečnosti před námi.

    Zapamatujte si: Přeci jen četnost heuristiky je přirozený proces, jak smýšlíme. Spolehlivé statistické údaje překonají heuristický přístup snad pokaždé. Ponaučení? Kdykoliv je to možné, podívejte se i na fakta. Zkontrolujte data. Nezakládejte faktické rozhodování pouze na vašem instinktu, aniž byste alespoň prozkoumali data i objektivně s "nadhledem".

    8) Dáváme více pozornosti stereotypům, než si připouštíme 

    Legrační o spoustě těchto chyb myšlení je, že jsou tak hluboce zakořeněné, že musíme o nich přemýšlet dlouho a tvrdě, abychom tyto chyby myšlení vůbec u nás samotných objevili. Trvalo mi chvíli pochopit, jak nelogický tento vzor myšlení vůbec je. Jak snadno ignorujeme skutečná fakta. Lidská mysl je tak oddaná stereotypům a tak rozptylovaná jasnými popisy, že se na ně natolik upme, i když se vzpírají logice, že místo aby dala přednost skutečně relevantním skutečnostem a informacím, úplně je opomíjí.

    Zde je příklad pro ilustraci tohoto myšlenkového paradoxu Daniela Kahnemana a Amose Tverskyho: V roce 1983 Kahneman a Tversky ukazovali, jak nelogické lidské myšlení, že nechali lidskou mysl popisovat následující imaginární osobu: Lindě je 31 let, svobodná, otevřený a velmi světlou pletí. Vystudovala filozofii. Jako studentka, byla hluboce znepokojena problematikou diskriminace a sociální spravedlností, a také se účastnila demonstrací proti jadernému zbrojení.

    Výzkumníci požádali lidi, aby si tento popis přečetli a požádali je, aby odpověděli na tuto otázku: Která z těchto alternativ je pravděpodobnější?
    • a) Linda je bankovní pokladník. 
    • b) Linda je bankovní pokladník a je aktivní ve feministickém hnutí. 
    Tady je místo, kde se můžeme dostat trochu do složitostí daný experiment plně pochopit (alespoň, pro mě to tak z prvu bylo). Jednoduše vysvětleno na tomto případu: Jsme zvyklí stereotypně nejdříve udělat volbu mezi a) a b) a následně se soustředíme na obsah sdělení jednotlivých variant.

    Očekáváme tedy zprvu, že si musíme vybrat. Až po přečtení variant nám dochází o co zde jde - o jaký druh stereotypu. Jednoduše málo z nás zakroužkuje obě varianty. Je-li odpověď b) je to pravda, a) je také pravda. To znamená, že b) nemůže být odpověď na otázku pravděpodobnosti. Bohužel jen málo z nás si to pouze v tomto případě uvědomí. Proč? Protože jsme tak přehlceni podrobnějším popisem ve variantě b). Stereotypy jsou tak hluboce zakořeněné v naší mysli, že podvědomě je používáme i na jiné situace.

    A jak dopadl experiment? Zhruba 85% lidí si vybralo možnost č. 2 jako odpověď. Opět zde vidíme, jak iracionální a nelogické to je, a jak iracionální můžeme být, i když fakta jsou zdánlivě jasná. Uvědomujeme si, že to děláme každý den? Pohlceni do stereotypů, které jsme si vytvořili, nám uniká opravdový svět. Zde si můžete být vědomi úskalí, že se nám často dostanou stereotypy i do rozhodování. Alespoň si to přiznejme, když už se stereotypům nemůžeme vyhnout. 

    Narazili jste vy na zajímavé jiné chyby, které činíme každodenně ve způsobu, jak myslíme? 


    Jaký je Váš názor na toto téma? Co Vás nejvíce zaujalo?  Podělte se o Váš názor s ostatními v komentáři pod článkem.

    Pokud se vám článek líbil, pošlete jej dál! 


    _________________________________________________________________
    Mé jméno je Jaromír Průša (@nacesteskoucema zabývám se profesně koučováním, lektorováním a profesionálním networkingem. 

    Specializuji se zejména na exekutivní coaching, facilitaci councilů a na profesionální business networking. 

    Kontaktovat mě (LinkedIn profilmůžete přímo ZDE
  • 2 komentáře:

    1. Zdravím,

      článek jsem přečetl naráz celý, což je u mě spíše vyjímka u textů téhle délky.
      První myšlenka byla - Jsou to chyby? Však člověk, který je bez těchto informací
      se nějak chová a nevědomky to může být podle jedné z těchto osmi variant.

      Nejvíce se mi líbil bod 4 a 8, je moc zajímavé jak přemýšlíme a do jakých smyček
      naše myšlení může spadnout. V bodě 8 vidím i předpoklad typu - je možné vybrat
      pouze jednu variantu.

      Jako správný hnidopich jsem si několikrát všiml gramatiky, také, že některé chyby jsou ty vysvětleny velice krátce. Možná rozdělit článek na více kratších a taky doplnit o názorné obrázky bude ku prospěchu věci ;)

      OdpovědětVymazat
    2. Pěkný den, přítel mě požádal o komentář k článku. Věřím člověku, který tento článek píše, bude to velmi přímý a jednoduchý komentář.
      Pro mě je článek shrnutím toho co všechno víme, zvyk je železná košile, jak ve vybírání partnerů tak ve všem dalším jen druhý si opravdu všimne které dělám.
      Přesto trénuju sebe do role sebepozorovatele, postupně přestávám situace řešit impulzivně.
      Mnoho osob jedná na základě zkušenosti, spíše si vzpomenete na ty negativmí než. Říká se, že ovšem lidé bez minulosti jsou jako pírko ve větru.
      Na cokoli se dovedu vytořit dvojí názor. Podstatné je se posouvat v před, nejsložitější věci v daném dnu dělat hned. I zlozvyk se vytvářel nějaký čas, nikam není třeba pospíchat.

      OdpovědětVymazat

    Souhlasíte? Nesouhlasíte? Máte co říct k danému tématu?

    Získejte knihu "Proč většina školení selže?"

    Jaká školení mají smysl? Proč většina vzdělávacích programů a tréningů selhává? Jak vytvořit úspěšné školení? Jak efektivně vzdělávat zaměstnance?

    Adresa společnosti

    People skills, s.r.o.

    Jaurisova 3

    Praha 4

    PSČ 140 00

    Kontaktujte nás přímo

    info@peopleskills.cz

    +420-734-527-295