Jak jsem překonal sám sebe

0 Komentářů A+ a-

Minulý víkend jsem se vypravil do Českého ráje navštívit mou kamarádku s její rodinou. Těšil jsem se konečně po týdnech ve městě, že si oddechnu konečně v přírodě a dle Kaszy (vyslovuj Kaši) slov "ve skalách Klokočí, kde lišky dávají dobrou noc". Víkend však překonal má očekávání.

Odvezl jsem si z tohoto víkendu velice silný zážitek ve formě překonání sebe sama a svého strachu. Bojím se docela výšek. Nicméně mě ani v nejmenším nenapadlo, že tomuto strachu budu čelit a to ještě dobrovolně

Počasí nám sluníčkově přálo a Kasza nám chtěla s ukázat okolí Klokočí, skály. Vydali jsme se na cestu. Když už bylo kolem osmé a sluníčko se začalo pomalu schylovat  ulehnout do peřin - byly jsme myslím zrovna někde u zřícenina skalního hradu Rotštejn - zeptala se nás Kasza, zda se nechceme podívat na její "meditační skálu". Bez uvážení jsme přikývli a vydali se z označené stezky do skal.

Skála nalevo na oné fotce, která je v úvodu tohoto příspěvku, je ona "meditační skála". První jsem se odhodlal já. Kasza tedy zula sandály a začala hopsat a šplhat nahoru a nahoru a nahoru. Po pár zdolaných úzkých škvírách mezi skalami, vyšplhání a "freeclimbingu"  jsme byli takřka na vrcholu oné 15 - 20m skály.  Otevřel se volný prostor nad korunami stromů a já viděl pouze poslední dva metry čepičky skály, na kterou mě Kasza chystala doprovodit. Bosa.

A já jsem si až  ve volném prostoru před touto poslední překážkou, která mi stála v dobývání vrcholu oné "meditační skály", uvědomil, že budu muset stejnou cestou dolů. Vzpomněl jsem si až tady, že mám neskutečný strach z výšek a obzvlášť v místech, kde se nemůžu ničeho držet a mám před sebou pouze volný prostor s výhledem - dolů. Ouha. Sevřelo se mi hrdlo, zatměla se mi hlava a začal jsem šrotovat: "Co teď?". Nu co, Nahoru je to lehčí. Zaťal jsem zuby a zdolal jsem poslední překážku a ocitl se úúplně na vrcholu skály.

Prví, co jsem udělal, bylo, že jsem se celým tělem s roztaženýma rukama a nohama sebou plácl na vrchol té skály a zavřel oči. Vyčerpaně jsem rychle dýchal. Byl jsem nahoře! Zvládl jsem to. Pocit zdaru ze zdolání 20 metrové pískovcové skály se mísil se strachem z výšky. Kasze bylo jasné, že jsem překonal asi nejspíše nemožné. Mlčela. Sedla si bosky vedle mě a koukala na ostatní vrcholky skal, stromů, údolí a kopce, které lemovaly celý horizont kolem dokola. Kasza ještě přehopsala na vedlejší vrcholek. To už jsem nedával a zavřel opět strachem oči.

Já se po pár vteřinách zklidnil a posadil se nakonec vedle ní a kochal jsem se nádherným výhledem na Klokočské skály. Byl to úžasný a silný pohled. V dáli sluníčko pomalu ulehalo do peřin a mizelo v červánkách za obzorem.

V hlavě se mi náhle vyrojili vzpomínky z dětství na mou touhu někdy na takovouto skálu vylézt. "Splnil jsem si dětský sen!" Uvědomil jsem si a sdílel jsem své nadšení a strach zároveň s Kaszou. Ta se mi svěřila, že má v hlavě semínko nápadu, vodit sem při terapiích své klienty. Rozhodně jsem jí to vychválil, jako geniální nápad. Pokud se člověk dostane sám až sem, připadá si jak na obláčku. Nad vším tím, co nechal tam dole.

Chvíli jsme ještě poseděli podebatovali a zafilozovali a já už jsem tušil, co bude následovat. "Tak lezem dolů." Já však nevěděl JAK. Ani technicky a ani jak překonat ten můj odvěký strach z výšek. "Šlo to nahoru, půjde to i dolů", řekl jsem si a po prdízně jsem se pošoupával k okraji skály. "Strach sakryš neexistuje! Strach je jen má neznalost." S koncentrovaným soustředěním jsem po kousíčkách sestupoval dolů. Vždy jsem před sebou viděl jen ten malý úsek, co zrovna musím zdolat. A nebál jsem se ani Kaszu poprosit o pomoc. Tedy spíše více o psychickou podporu.

Nebudu popisovat můj 10 minutový boj se sestupem, mé nekonečné okamžiky strachu, sbírání odvahy zaobalené mým klením a nadávání, "kam jsem se to jen vydal" a "že jsem se měl na tohle vy...".  Nakonec jsem dolů slezl. Klepal jsem se jako osika. Byl jsem nadopovaný adrenalinem, až mi z toho oči jiskřily.

Upřímně říkám, že jsem byl dole šťastný jak malý kluk. A na otázku, zda se tam vydám zítra se Světlou, jsem jasně a důrazně odpověděl, že mě tam již nikdo nedostane.

Byl jsem nicméně na sebe neskutečně hrdý, protože jsem překonal sám sebe a splnil si zároveň dětský sen. Tenhle pocit, byl dole pod tou  Kaszi "meditační skálou" k nezaplacení.

Všechno je možné, pokud chcete. Na cestě budou překážky, které na první pohled budou možná nepřekonatelné a nemožné zdolat.




Jaký je Váš názor na toto téma? Co Vás nejvíce zaujalo?  Podělte se o Váš názor s ostatními v komentáři pod článkem.

Pokud se vám článek líbil, pošlete jej dál! 


_________________________________________________________________
Mé jméno je Jaromír Průša (@nacesteskoucema zabývám se profesně koučováním, lektorováním a profesionálním networkingem. 

Specializuji se zejména na exekutivní coaching, facilitaci councilů a na profesionální business networking. 

Kontaktovat mě (LinkedIn profilmůžete přímo ZDE

(autor příspěvku)

Děkuji za návštěvu mých profesních stránek! Pokud Vás tento příspěvek jakkoli zaujal, budu velice rád za komentář nebo sdílení techto myšlenek. Jaký máte na toto téma nároz Vy?

Souhlasíte? Nesouhlasíte? Máte co říct k danému tématu?