• Zanedbávaná emocionální hygiena

    Mám zcela zásadní otázku vztahující se k naší hygieně. “Jaká je první věc na vašem těle, kterou si spojíte se slovem hygiena?” Je až zarážející, jak moc si ceníme více našeho těla než naší mysli. Když už má někdo jít k psychologovi, nedejbože k psychiatrovi, je to ostudné a skoro se o tom vlastně ani nemá mluvit. Realitou však je, že stát, s křížkem po funuse, reaguje na stále se zhoršující psychický stav svých občanů natož na stav emocionální hygieny.

    Projekt www.reformapsychiatrie.cz má přinést péči o duši do komunitních center. Tento projekt chce “přinést plán reformy péče o duševní zdraví, protože chce zlepšit kvalitu života osob s duševním onemocněním”. Počet lidí s depresí (pacientů užívající pravidelně antidepresiva) se v České republice mezi lety 2002 - 2012 ztrojnásobil a bude v následujícím období stále narůstat. Tohle je velice děsivé. Pravdou je, že pouhé “prášky” nic nevyřeší. Opět se řeší pouze následky a nikoli příčina s celostním vhledem do psychiky člověka. A pokud tato fakta odmítáte, sami si zodpovězte, co přesně děláte pravidelně pro emocionální hygienu?

    Hlavním zdrojem tohoto příspěvku je přednáška Guye Winche (How to Practice Emotional Hygiene). Zde jsou hlavní myšlenky v mém volném překladu.

    Od útlého dětství víme, co dělat, když se zraníme. Ale...

    Guy uvádí hezký příklad ze života. "Pětiletý syn se chystal do postele. Stál na stoličce u umyvadla a čistit zuby, když najednou uklouzl, a poškrábal se na noze o židli. Plakal minutu, ale pak se vrátil na stoličku a sáhl po krabici s náplastmi, aby si jednu vzal a zalepil si odřeninu na noze. Ten kluk si sám sotva zavazoval tkaničky, ale věděl, že si budete muset zalepit ránu náplastí, aby se nezanítila a zahojila se. Stejně tak věděl, že musí pečovat o své zuby kartáčkem dvakrát denně.

    A Guy se jasně ptá: "V čem je ten zakopaný pes? Všichni již dnes víme, jak si udržet naše fyzické zdraví a jak se věnovat ústní hygieně, že? Víme to, protože i nám jednou bylo pět let a rodiče nám ukázali, co přesně jak dělat. Ale co víme o zachování našeho duševního zdraví? Co učíme naše děti o emocionální hygieně? Jak učíme naše děti pracovat s emocionální rovinou člověka?" 

    Vážnost zranění na duši

    Psychologická zranění se nás drží daleko déle, než zranění fyzická. Dobrým dalším podnětem je poukázání  Guye na následující: "Hovoříme o psychologických zraněních jako je selhání, odmítnutí nebo osamělost. Pokud je nehojíme, mohou se ještě zhoršovat a pokud je budeme ignorovat, mohou ovlivnit naše životy dramatickým způsobem. A přesto, i když existují vědecky prokázané metody, které bychom mohli použít k léčbě našich psychologických ran, nepoužíváme je, protože nás to nikdy nikdo neučil. Ani nás to kolikrát nenapadne a nechceme si to ani připustit, že bychom něco měli dělat." 

    No, máte pocit deprese? Oklepejte se, je to jen ve vaší hlavě.” Dokážete si představit toto říct někomu se zlomenou nohou?  "No, to je jen v noze, tak se seber a to bude dobrý!” Na takového lékaře bychom koukali jak vyvorané myši, že? Nicméně my to děláme, děláme přesně toto s naším emocionálním zdravím. 

    "Hygiena těla zvýšila před několika sty lety člověku průměrný věk o několik desetiletí. Před sto lety, lidé začali praktikovat osobní hygienu,a délka života vzrostla o více než 50 procent během několika desítek let. Věřím, že kvalita života by mohla vzrůst stejně dramaticky, kdybychom všichni začali praktikovat emocionální hygienu." 

    Zdůrazněme Guyova slova:
    Je čas, abychom odstranili propast mezi naším fyzickým a naším psychickým zdravím. Je na čase, abychom obě zdraví konečně začali vnímat více rovnocenně, více jako dvojčata. 
    Důležitost emocionální hygieny je o kvalitě našeho života a v konečném důsledku o kvalitě života našich dětí. 

    Osamělost a samota 

    K tomuto tématu samoty a osamocení Guy uvádí: "Vzpomenete si na situaci, kdy se vám po někom doopravdy stýskalo? Strávili jste někdy celé hodiny přecházením po místnosti a čekali jste na telefonát od blízkého člověka, který vám byl hodně blízký? Čekali jste a čekali, ale telefon nikdy nezvonil. Říkali jste si: "Ok, je venku s přáteli, takže zavolá později." Na druhou stranu jste byli silně znepokojeni z toho, že jste věděli, že má u sebe mobil. A tak jste napsali SMS; jednu, druhou, třetí,… V hlavě se vám odehrávaly různé scénáře, proč se ještě daný člověk neozval. “Stýská se jí/jemu stejně jako mě?” Bolestí v srdci se vám svíralo hrdlo a bylo vám vice a více těžko." 

    Vědět, že můžete zavolat ráno, nezmění nic na tom, že prožijete jednu z nejsmutnějších a nejdelších nocí ve vašem životě. 

    Podceňovaná samota zabíjí stejně jako kouření. 

    Samota dokáže být velice trýznivá a bolestivá, zdůrazňuje Guy. "Osamělost vytváří hlubokou psychologickou ránu, takovou, která deformuje naše vnímání a pere se s naším myšlením. To nás vede kolikrát k domnělému přesvědčení, že lidé okolo nás nám tolik pozornosti a lásky nedávají, než je ve skutečnosti pravda. Máme jednoduše pocit, že jim na nás tolik nebo dokonce vůbec nezáleží. A my tomu pocitu osamocení uvěříme. 

    Na první pohled to ale vůbec nedává smysl, protože proč bychom přeci přesvědčovali sami sebe, pokud jsme již v pocitech odmítáni a zármutku, když je naše srdce v bolestech víc, než si můžete postavit? Nejsme v sevření skutečné samoty tehdy, když jsme po celý den obklopeni lidmi, tak nás to ani nenapadne. Ale samota je definována čistě subjektivně. Záleží pouze na tom, zda máme onen “pocit”, nebo jsme společensky odpojeni od lidí kolem nás. 

    Samota není jen jen v mizerném pocitu, který nás zabíjí. Nedělám si legraci. Chronická osamělost zvyšuje pravděpodobnost předčasného úmrtí o 14 procent. Osamělost způsobuje vysoký krevní tlak a zvyšuje hladinu cholesterolu. Dokonce potlačuje fungování imunitního systému, takže jste citlivější na všechny druhy nemocí. 

    Ve skutečnosti, vědci došli k závěru, že chronická osamělost představuje významné riziko pro vaše dlouhodobé zdraví a dlouhověkost stejně jako kouření cigaret. Ano, stejně jako kouření cigaret. Všimli jste si někdy na krabičkách cigaret nápisů: “Kouření způsobuje rakovinu.” Nebo “Kouření zabíjí”? A vezměte jen v potaz, kolik vynaloží stát na takovouto prevenci proti kouření, na chronickou osamělost ani jednu jedinou korunu."

    Proto je tak moc důležité, abychom dávali do popředí i naše psychické zdraví, tím, že budeme praktikovat i emocionální hygienu. Nelze bohužel léčit psychologickou ránu, pokud ani nevíte, že jsme zranění. Samota není jediný psychologická rána, která narušuje naše vnímání a která je tolik zavádějící. 

    Selhání 

    Pocit selhání působí naprosto stejně. Připomíná Guy jednoduchý pokus s nemluvňaty: 
    Představte si tři batolata hrát si s identickými plastových krabičkami, na kterých je i červená páčka. Pokud dítě stlačí právě červenou páčku, vyskočí roztomilý pejsek. První batole se pokusí zatáhnout za fialovou páčku, a nic se nestane, podívá se na zelenou krabičku a zklamáním, že se nic nestalo, a rozechvěje se mu spodní ret. Další batole vedle prvního dítěte sleduje, co se stalo a také prožívá, co se právě odehrálo. Obrátí se ke své zelené krabičce a rozpláče se, aniž by to alespoň samo zkusilo. Mezitím se další male dítě snaží ze všech sil. Za chvíli se prsty dostane až k červené páčce, a stlačí ji. Vyskočí roztomilý pejsek a male dítě vyjekne radostí a překvapením. 
    "Zde máme tři batolata s identickými plastových hračkami, ale s velmi odlišnými reakcemi k neúspěchu. První dvě batolata byly dokonale schopná stlačit i červenou páčku. Jediná věc, která jim zabránila v úspěchu bylo to, že jejich mysl se nakazila představou, že to nemohou dokázat. Druhé batole se o to ani nepokusilo. A teď, dospělí se napálí tímto způsobem úplně stejně. Ve skutečnosti máme všichni výchozí stejnou sadu pocitů a přesvědčení, kdykoli se setkáme s nezdarem – tedy když selžeme." Je tedy jen a jen na nás, jak se k nezdaru postavíme. Vzdáme to? Ani se o to nepokusíme? Nebo snad bojujeme do té doby, než se nám to podaří? Jste si vědomi toho, jak vaše mysl reaguje na selhání? 

    Dle Gyue si toho musíte chtít v prvé řadě být vědomi. Proč? Vzhledem k tomu, že naše mysl se nás snaží přesvědčit, že jsme nebo nejste schopni něco udělat. Vy tomu následně věříte a stejně jako ty dvě batolata budete cítit bezmoc a ani se třeba o to pokoušet nebudete, vzdáte se jednoduše příliš brzy. Následně budete mít ještě silnější přesvědčení o tom, že nemůžete jednoduše uspět. 

    Čím více budete vaší mysl něčí krmit, tím vice vás bude přesvědčovat, že to tak doopravdy je. "Já to nedokážu." A ano, já vám říkám: "Máte pravdu."

    Neodhalený potenciál

    "Vidíte, to je důvod, proč tolik lidí pracuje pod úrovní jejich skutečného potenciálu." S tímto výrokem Guye nelze než souhlasit. "Vzhledem k tomu, že někde po cestě, se někdy objevilo jediné selhání, jsou přesvědčil o tom, že nemohou uspět, a oni tomu naprosto věří. Pokud jsme o něčem přesvědčeni, je velmi obtížné změnit naši mysl, náš názor. A může to být velmi přirozené cítit se demoralizován(a) a poražen(a) po selhání.

    Ale my si nemůžete si dovolit být přesvědčeni o tom, že nemůžete uspět! Musíme bojovat s pocitem bezmoci. Musíme získat kontrolu nad situací. Přerušme tento druh negativního cyklu ještě před tím, než začne. 

    Odmítnutí 

    Naše mysl a naše pocity, nejsou zrovna důvěryhodnými přáteli, jak jsme si mysleli. Jsou spíš jako opravdu náladoví kamarádi, kteří nás mohou v jedné minutě zcela podpořit a v následující minutě být opravdu nepříjemní. 

    Guy opět uvádí příznačný příběh ze života: "Nasdílím s vámi nyní příběh mé známé. Pracoval jsem kdysi s ženou, která po 20 letech manželství a velmi ošklivého rozvodu, byla konečně připravena na její další první rande. Seznámila se s jakýmsi mužem online a zdálo se, že on je milý, úspěšný, a co je nejdůležitější, zdálo se, že opravdu o ní stojí. A tak byla velmi nadšená, koupila si nové šaty na následující domluvené rande. Setkali se nakonec prý ve městě na baru. Po deseti minutách jejich schůzky, daný muž uprostřed věty prý vstal a řekl: "Já o Tebe nemám zájem," a odešel.

    Myslím, že podobné situace prožil každý. Odmítnutí je velmi bolestivé. Když mi má kolegyně popisovala, jak jí to vzalo, uvědomoval jsem si , že jí to v daný moment velice tíživě bolelo, že se až nemohla pohnout. Jediné, co mohla ubulená udělat, bylo zavolat v dané tíživé chvíli kamarádce. A ta jí do telefonu dokázala sympaticky říci následující: "No, co sis myslela, máš velké boky, nemáš zajímavého co říct, proč by se tedy tak pohledný, úspěšný muž, měl vyjít ven s někým tak poraženým, jako jsi ty?" Šokující, pravda, někdy naši nejbližší ”přátelé” mohou být tak krutí? Ve skutečnosti by bylo mnohem méně šokující, kdybych vám řekl, že to nebyla její nejlepší kamarádka, která toto vyřkla, že?"

    Pravda je ještě jiná, tato slova je to, co si tato žena řekla sama  sobě, zdůrazňuje Guy. A to je něco, co my všichni, zejména po odmítnutí, děláme. Všichni jsme někdy začali přemýšlet o všech našich chybách a o všech našich nedostatcích, o tom, jací chceme, aby jsme byli, jací chceme, abychom nebyli. Možná ne tak tvrdě, ale my všichni to děláme. A je zajímavé, že to vůbec děláme, protože naší sebeúctě jen ubližujeme. 

    Jak na odmítnutí - přestaňte "přežvykovat"

    "Proč by se někdo chtěl z principu ještě více sebepoškozovat? Neměli bychom schválně zhoršovat naše fyzické zranění. Přeci když už se někde na těle zraníme, nerozhodneme se ve stylu: "Hmm, já vím, tak tedy si vezmu nůž a uvidím, jak hluboko to ještě zaříznu." Ale s psychologickým zraněním to děláme téměř pokaždé. Proč? Kvůli špatné nebo žádné emocionální hygieně. Protože neupřednostňujeme naše psychické zdraví. 

    Víme z desítek studií, že když naše sebevědomí je nižší, jsme náchylnější ke stresu a úzkosti, že selhání a zamítnutí bolí víc, a trvá to déle se z takového emocionálního stavu se dostat. Takže když se setkáme s odmítnutím, první věc, kterou bychom měli dělat, je oživit sebevědomí, ne se připojit k Fight Clubu a začít vše drtit na kaši. 

    Když jsme v emocionální bolesti, dopřejme si stejný soucit, který bychom očekávali od skutečně dobrého přítele. Musíme zachytit naše nezdravé psychologické návyky a měnit je k lepšímu. Jeden z nejméně zdravých a nejběžnějších návyků se nazývá “přežvykování”. 

    Chcete-li nad tíživou emocionální situací uvažovat, znamená to jí neustále přežvýkávat. Co tím myslím? Když náš šéf nebo náš profesor na nás křičí, budeme se v místnosti s ostatními lidmi cítit doopravdy hloupě. Nebo když máme velkou rozepři až boj s přítelem, a prostě nemůžeme několik dní, i celé týdny zastavit přehrávání oné scény v hlavě. 

    Přemítání o zneklidňující události v tomto směru se může snadno stát zvykem, a to je velmi nákladné. Vzhledem k tomu, že nad danou věcí trávíme tolik času a soustředíme se na negativní myšlenky, jen připravujeme dokonalé podhoubí pro rozvoj klinické deprese, alkoholismu, poruch příjmu potravy a dokonce i kardiovaskulárních onemocnění.

    Problém je v tom, že ona touha neustále přežvykovat takovéto myšlenky, můžeme vnímat opravdu silně a velmi důležitě, takže je to zároveň velmi těžké, takovýto návyk zastavit a nahradit jej novým. 

    "Vím, že to tak je, protože něco málo před rokem jsem si sám vyvinul takovýto špatný návyk sám. Velice se mě dotkl následující příběh. Mému bratrovi byl diagnostikována rakovina ve III. stadiu (rakovina non-Hodgkinova lymfomu). Jeho rakovina byla extrémně agresivní. Měl prý až viditelné nádory po celém těle. A měl nastoupit tvrdou chemoterapii. Já sám jsem nemohl přestat myslet na to, co se s ním vlastně děje. Nemohl jsem přestat přemýšlet o tom, jak moc asi trpí, i když si jeho přítel o jeho stavu nikdy nestěžoval, ani jednou. Měl tento neuvěřitelně pozitivní přístup. Jeho psychické zdraví vedle jeho těžce nemocného partnera bylo úžasné a inspirativní I pro mě. Já sám jsem byl fyzicky zdravý, ale psychicky jsem byl v nepořádku. Ale já jsem paradoxně věděl, co má dělat. 

    Studie nám říkají, že i dvě minuty rozptýlení stačí rozbít nutkání uvažovat v danou chvíli o dané věci (“přežvykovat jedno téma”). A tak pokaždé, když jsem mám nepříjemný, zneklidňující, negativní myšlenky, přinutím se se soustředit na něco jiného, dokud nutkání neodejde. A do pár dní se celý pohled změní a den se změní ve více pozitivní a nadějnější. Ještě k mému kolegovi. Devět týdnů poté, co začal jeho přítel chemoterapii, můj kolega se se svým přítelem na CAT vyšetření, a byl po jeho boku, když dostal výsledky. Všechny nádory byly pryč. Pořád měl ještě tři kola chemoterapie před sebou, ale věděl, že se zotaví.

    Když podnikneme něco, když jsme osamělí, změníme reakci na naše selhání. Tím, že chráníme naše sebevědomí, tím, že bojujeme s naším negativním myšlením a tím, že budeme nejen léčit své psychické rány, budeme budovat naší emocionální odolnost."

    Guy závěrem zdůrazňuje již zmíněné: "Prací na naší emocionální hygieně budeme prospívat. Před sto lety, lidé začali konečně s osobní hygienou a délka jejich života se zvýšila o více jak 50% během několika desítek let. Je na čase, abychom všichni začali praktikovat i emocionální hygienu."

    Jaký je Váš názor na toto téma? Co Vás nejvíce zaujalo?  Podělte se o Váš názor s ostatními v komentáři pod článkem.

    Pokud se vám článek líbil, pošlete jej dál!

    __________________________
    Mé jméno je Jaromír Průša (@nacesteskoucema již řadu let se živím  v Evropě jako konzultant vzdělávání a a talent developmentu, kouč, lektor a facilitátor. Specializuji se zejména na exekutivní coaching, facilitaci a na profesionální networking.
    Kontaktovat mě (LinkedIn profilmůžete přímo ZDE
  • 0 komentářů:

    Okomentovat

    Souhlasíte? Nesouhlasíte? Máte co říct k danému tématu?

    Chcete eBook "Proč většina školení selže?"

    Jaká školení mají smysl? Proč většina vzdělávacích programů a tréningů selhává? Jak vytvořit úspěšné školení? Jak efektivně vzdělávat zaměstnance?

    Adresa společnosti

    People skills, s.r.o.

    Jaurisova 3

    Praha 4

    PSČ 140 00

    Kontaktujte nás přímo

    info@peopleskills.cz

    +420-734-527-295